O DIASTÁZE A STRACHU Z POHYBU

Před pár dny jsem mluvil se svojí klientkou, která řešila diastázu. Prošla mým poporodním kurzem a doma stále cvičí. Nyní cítí, že se potřebuje vybít, vyplavit endorfiny, což při cvičení z kurzu jednoduše nejde, je přeci jen koncipován jinak a jeho cíl je taktéž jiný.
Zmínila se, že jí nejvíc ze všeho dřív bavil jumping (cvičení a skákání na trampolínách), ale že všichni říkají, jak je to špatné a že se jí rozjede ta pracně se stahující diastáza.

V první řadě chci říct, že diastáza poukazuje na dysbalanci, slabost nebo přetížení a neoptimální funkci nejen břišních svalů a jako takovou, je ji nutné řešit. Tělo je jen tak silné, jak je silný jeho nejslabší článek a diastáza JE slabý článek a MŮŽE být zdravotním rizikem! (Ale i nemusí)

Dále je nutné zmínit, že pokud je aktivita, kterou bych ženě po porodu nedoporučil, je to právě jumping, při kterém dostává zabrat (mimo jiné) především pánevní dno. Dámy co po porodu chtějí skákat s dětmi, mi určitě dají za pravdu, že to zpravidla kvůli inkontinenci povětšinou není to pravé ořechové.
Jedním dechem ale dodávám: Která aktivita je na diastázu vhodná? Která aktivita je vhodná na cokoliv obecně? Každý sport, každý pohyb nese rizika. Tolik populární běh, který je považován za jeden z nejbezpečnějších typů pohybu, v dnešní době sedavé často ani nepřipomíná běh, ale jen souhru náhodných a povětšinou chybných pohybových vzorů, které nějakým způsobem posílají člověka vpřed.
Zlomit si nohu je možné i na procházce se psem nebo špatným krokem mimo schod. Já si zvrtnul kotník minulý podzim, když jsem šlápl do nějaké zaječí díry v lese.
Znamená to, že už nikdy nepůjdu do lesa? Se psem ven? Nebo nechám strach, aby ovládal můj život a už nikdy nebudu dělat to, co mě baví a psík na mě bude smutně čučet? Znamená diastáza, že se budu nadosmrti vyhýbat všemu, co by ji mohlo vytvořit nebo zhoršit?

Přijde mi, že je v poslední době populární strašit. Živit v lidech obavy a možná i uměle tvořit klientelu. Závislost na „své“ péči. Všichni se ohání držením těla a zpopularizovaným dechem ale málokdy slyšíte. „Pokud cvičíte a věnujete se i zdravotním formám cvičení, nevidím problém v dělání XY“

Své klientce, kterou jsem zmiňoval na začátku, jsem řekl, že se jednou týdně na jumpingu rozhodně nic nestane. Ať sleduje svoje tělo, ať si lekci užije a až se večer vrátí, ať si lehne a břicho navnímá a naaktivuje tak, aby den končilo v co nejlepším stavu.
Myslím, že z mojí odpovědi měla radost a já doufám, že se už na lekci přihlásila.

Poradil bych toto ženě, která se svým tělem ještě neumí pracovat? NE!
Poradil bych toto ženě…člověku, kterého neznám? NE!
Chci tím říct, že máme na své problémy hodit bobek, nedbat na ně a nesnažit se je řešit? ROZHODNĚ NE!
Určitě je vhodné až žádoucí se alespoň první týdny, měsíce věnovat rehabilitaci, učení se práce s tělem a jeho vnímání.

Této klientce jsem to poradil, protože ji znám a vím, že na sobě pracuje. Přímo z ní sálá chuť se více hýbat. A takový člověk bude bez možnosti to uskutečnit dlouhodobě nešťastný.
Já osobně mám radši šťastné klienty, kteří občas „zazlobí“, než nešťastné, kteří jdou sami proti sobě a při pohledu na podložku a ježka se jim protočí oči. 🙂 Takoví klienti výsledky mít nebudou nebo alespoň ne takové, jaké by mohli mít.

Dělejme vše pro to, aby se jakýkoliv problém, který máme, nezhoršoval a jen zlepšoval, jednejme preventivně, ale zároveň nezapomeňme, že jsme lidé a že musíme mít taky trochu radost.

Občas se mi zdá, že se na tu radost na přesaturovaném trhu zdravotního cvičení trochu zapomíná.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *