Hvězdné datum: 23.5. 2018
Zítra, tedy 24.5. 2018 tomu bude přesně rok, co jsem se začal učit olympijské vzpírání. Sport skládající se ze dvou technicky-silových disciplín “TRH” a “NADHOZ”.
Odmala mě bavila výbušnost, rychlost, trocha riskování, možná nebezpečí. Skákal jsem ze skály na skálu, válel sudy ze všeho možného, lozil do oken i do korun stromů. Na základce jsem dělal na školní olympiádě vše, co mělo s rychlostí, silou a výkonem, byť jen trochu společného. Hod kriketem, skok do dálky, 400 m štafetu jsem běžel jako finišer.
Ačkoliv jsem jako malý kluk hrál fotbal, týmové sporty mi nikdy nic moc nedávaly. Vždy jsem chtěl běžet s míčem sám, střílet nejtvrdší rány, sprintovat nejrychlejší časy. Když jsem ve 12 letech objevil skateboarding, přenesla se tato mentalita do něj. Chtěl jsem na prkně skákat nejvíce schodů, mít nejvyšší výskok tzv. ollie a do toho jezdit nejrychleji a překážky skákat s býčí silou.
Individuální výkony a zároveň snaha se překonávat mi vždy byly vlastní. Na začátku mojí cvičící “kariéry” mi stačilo se překonávat v posilovně v disciplínách silového trojboje – bench press, dřep, mrtvý tah. Ale vždy mi přišlo, že ač je výzva jít s váhami nahoru, nepředstavuje to takovou výzvu v procesu učení, v technice, v myšlení a disciplíně. Člověk to zkrátka nějak bezmyšlenkovitě vytáhl a zvedl a nazdar.
O olympijském vzpírání jsem věděl už dlouhá léta před výše zmíněným datem. Tušil jsem, že to je sport, který by mi vyhovoval, ale člověk vidí ty potřebné rozsahy, hluboké dřepy a poslouchá celý život, jak je to a to nebezpečné a nějak se mu do toho nechce. Na přelomu roku 2016/2017 kolem vánoc jsem začal tak nějak samovolně sledovat více a více videí se vzpěračskou tematikou. Návody, tutoriály, snímky z mistrovství. Bylo jasné, že mi moje hlava a tělo dávají jasné znamení, že bych do toho měl jít.
Rozuměl jsem, že týrat nepřipravené klouby tréninkem by nebyl dobrý postup, a tak jsem ještě dříve, než jsem poprvé vůbec trénink uskutečnil, začal pracovat na mobilitě kotníků, kyčlí, ramen, páteře. Díky průpravě, kterou jsem získal díky vzdělávání v oblasti pohybu bylo vše o něco lehčí. I tak mi ale trvalo do května 2017, než jsem si troufl vzpírání poprvé vyzkoušet.
Můj první trénink probíhal na základě toho, co jsem odkoukal z videí a podle toho to taky vypadalo. Technická katastrofa s 30 kily na ose. Věděl jsem přibližně, co mám dělat nebo spíš, jak má vypadat to, co chci dělat, ale tělo absolutně nechápalo, co po něm chci. A já jsem si ani nebyl jistý, co po něm mám chtít. Výskok? Dřep? Vždyť to nejde slepit dohromady, když jsou to úplně opačné pohyby. I přes nezměrnou frustraci jsem po tréninku byl absolutně šťastný. Druhý den jsem si v Praze koupil vzpěračské boty a za další dva dny šel na další trénink. Na něm se nic nezměnilo, jen to, že mě to bavilo ještě víc. Co se dostalo na povrch byl fakt, že pro progres potřebuji trenéra, který by mi řekl, co mám dělat a jak, a protože se znám a vím, že bych neposlouchal jen tak někoho, šel jsem natvrdo rovnou pro reprezentačního coache Luďka Bečváře. Bylo to nejlepší rozhodnutí.
S Luďkem jsem se poprvé značně nervózní sešel 8. června 2017 ve vzpírárně TJ Bohemians Praha. Nikdy nezapomenu tu “vůni” desítky let starého vybavení. První trénink s coachem mě absolutně vyčerpal. Otloukl jsem si stydkou sponu činkou tak mocně, že jsem měl kolem jelito ještě měsíc, to samé na stehnech. Považoval jsem se za sportovně zdatného, silově průměrně vybaveného jedince, ale tahle hodinka mi dala jasně najevo, že být sportovně zdatný a silově průměrný zdaleka nestačí, protože vzpírání, to je hlavně technika. Koordinace celého těla, pevnost zad, stabilita středu těla, síla nohou, výbušnost v momentě, kdy myslíte, že už pro ni není čas, uvolnění rukou, když činka letí and hlavu a následné vtlačení se pod ní…a mnoho dalšího. Hlava mi šla kolem a tělo jednoduše nestíhalo. Odcházel jsem z Bohemky absolutně grogy…a neuvěřitelně vysmátý. Bylo jasno – JDU DO TOHO!
S Luďkem jsem se v uplynulém roce sešel ještě asi 5x, vždy mě zkontroloval, řekl jen to, co jsem v tu chvíli potřeboval slyšet. Holt, 40 let zkušeností.
Po 8. červnu následovaly měsíce trhů a nadhozů, zklamání i malých vítezství s minimálními váhami. Z původních 30 kg na ose se v trhu ale nakonec stalo 50, 60, 70, 75, 80, 85, 87,5 a 17. 5. 2018, skoro rok od prvního tréninku, i 90 kg. Nadhoz měl podobný průběh a 21.12. 2017 jsem dosáhl hranice 100 kg. Kupodivu, s každým přidaným kilem se lepšila i technika provedení. Váhy se zdály lehčí, vše létalo rychleji, jistěji a i to začalo pomalu vypadat, jak jsem chtěl, aby to vypadalo. I přes tato slova jsem zhruba na 10% toho, čeho chci vůbec co se týče techniky dosáhnout.
17.2. 2018 jsem se zúčastnil i prvních závodů v “domovské” Bohemce v Praze. Malé oddílové závody byly pro mě soukromým mistrovstvím světa. Kulminovaly zde nejen měsíce snahy a práce na technice, ale i mnoho osobních záležitostí. Hodně mi na těchto závodech záleželo. S výkony 75 kg v trhu a 90 kg v nadhozu jsem se dovzpíral ke třetímu místu. Domů se mi z Prahy jelo jako na obláčku. Pocit před prvním pokusem nelze zapomenout. Tyto závody jsou jednoduše v TOP 5 nejlepších zážitků mého života.
Vzpírání se pro mě stalo vášní. Nikdy jsem v sobě u žádného sportu nezpozoroval tolik disciplíny, snahy a vůle se učit. Splňuje vše, co mě kdy od útlého věku přitahovalo. Síla, rychlost, výbušnost, risk, překonání sám sebe. O vzpírání se mi začalo zdát, vizualizoval jsem si ho během výjezdů na kole, na cestě na lekce, při vaření vajíček natvrdo jsem v kuchyni projížděl techniku a pozice, kterými tělo u vzpírání prochází. V OBI jsem si koupil i železnou trubku, která mi suplovala činku.
Naučilo mě hodně o mém těle a pomohlo mi i v práci s mými klienty. Stal jsem se tolerantnějším k jejich často ne zrovna zdraví prospěšným aktivitám. Došlo mi, že zdraví má mnoho podob a že sebelepší lekce zdravých zad nebo Pilates nenahradí čirou radost z pohybu. Ten totiž musí hlavně bavit, jen pak přináší ty největší benefity. Osobně se domnívám, že správný mix síly, pružnosti, rychlosti a vytrvalosti, výbušnosti i trpělivosti, mobility a stability jsou ingredience zdravého těla. Ne specializace na jedno. Tělo v životě potřebuje od všeho trochu. Jsou momenty, kdy je třeba držet, jsou momenty, kdy je třeba se ohnout.
Celé své snažení jsem dokumentoval na Instagramu, Youtube a na svém Facebooku. Nemám rád motivační ci(n)táty a hesla. Myslím, že by člověk měl být schopen v sobě najít motivaci sám a bez pomoci, pokud o něco opravdu stojí. Doufám ale, že můj skromný postup ve vzpírání pomůže pochopit, že práce s tělem je otázka píle a vůle. Ať už se jedná o perfektně provedený brániční nádech, nebo o technicky bezchybný trh se solidní vahou na čince, vždy je to otázka tréninku, stovek opakování a toho, že člověk prostě chce. Vše se jde naučit. Pak se to jednoho dne povede, člověk porovná, kde začal a kam se od té doby pohnul a ten dostavivší se pocit, který poté přijde, je k nezaplacení. Musí se ale začít…a nebát se u toho vypadat možná trochu hloupě – to byl můj případ 🙂 Ale žádný učený z nebe nespadl…
