Proč to NENÍ jenom v hlavě?

Hned na začátku článku je třeba zmínit, že se bude lišit přístup a myšlení profesionálních sportovců a lidí, kteří sportují na vrcholové úrovni a lidí, kteří sportují pro radost nebo rekreačně. Těchto několik řádku bude věnováno spíše té většině z nás, pro které je sport „jen“ koníček.

Jako první vám ale představím příklad z NBA, tedy z vrcholového basketbalu.

Isaiah Thomas byl nejepším hráčem týmu Boston Celtics. Byl na čele tabulky v počtu bodů na zápas a celý tým vedl do vyřazovacích bojů play off. Thomas měl ke konci sezóny problémy s kyčlí, které v play off eskalovaly. Během prvního kola zároveň došlo k tragické nehodě, při které zemřela jeho sestra. Po několika dnech volna se vrátil do sestavy a i přes psychickou a fyzickou bolest dokázal podávat excelentní individuální výkony, které jeho tým dostaly až do finále konference, kde se rozhoduje o účastníkovi velkého finále. Thomas byl viditelně otřesen ztrátou sestry ale zároveň, zápas po zápasu bylo vidět, že ho trápí i zraněný kyčelní kloub. Kulhal, nemohl pořádně běhat, skákat. Tým Boston Celtics nakonec podlehl Cleveland Cavaliers a do finále se nedostal. Thomas se tak mohl naplno věnovat rehabilitaci. Jaká byla diagnóza? Tzv. femoro-acetabulární impingment a poškozené labrum (labrum je podobné kolenním meniskům, umožnuje plynulý pohyb a stabilitu hlavice stehenní kosti a celou strukturu i chrání). Problém si nevyžadoval operační řešení, ale byl natolik závažný, že hrál významnou roli v prodeji Thomase do Clevelandského týmu, odkud byl nadále odkoupen týmem Los Angeles Lakers, kde hraje i nyní. Zdánlivě neprodejný hráč s „vyhřátým“ místem v týmu, kterému obětoval svou mysl i tělo, tak kvůli svému zranění ztratil svůj status a jako relativně bezcenná komodita byl odeslán pryč. Nad jeho kyčlí viselo mnoho otazníků a Boston si jako aspirant na zisk titulů nemohl dovolit risk s nejistotou spojený.

Nabízí se otázka, jestli by Thomasovo zranění bylo tak závažné, kdyby ho začal řešit už v jeho počátcích. Impingment je přeci jen poměrně častý problém (zejména co se týče ramenního kloubu) a rehabilitace není většinou nijak náročná. Odpočinek, relaxace bez nárazů a provokace bolesti, následná práce na centraci kloubu, posílení stabilizace a postupný návrat na hřiště (zjednodušeno). Trhlina v labru není příjemná, ale nebyla natolik závažná, aby vyžadovala zákrok chirurgů. Ze zdánlivě jednoduchého problému se ale nakonec stala bezmála roční rehabilitace. Byla by nutná, kdyby Isaiah Thomas poslouchal tělo a ne svou hlavu? Co kdyby se zranění věnoval dva měsíce před play off, kdy se objevilo poprvé a do bojů o finále nastoupil odpočinutý a s kyčlí v lepším stavu? Byla trhlina první a impingment se objevil jako kompenzační odpověď těla na změnu? Nebo to bylo naopak a trhlina přišla kvůli extrémnímu nasazení a zátěži v zápasech před kterými kyčel už hlásila problém?
Těžko najdeme odpověď. Jasné je ale to, že přecházet bolest se Thomasovi nevyplatilo. Stálo ho tým, důvěru fanoušků i manažerů. Ačkoliv nelze pochybovat o síle jeho mysli a vůle, jeho tělo a zdraví bude už navždy bráno ve vyjednáváních v potaz.

Zatímco je ale NBA vrchol basketbalového světa a hrajete-li za jeden z týmů v této lize, musíte projevit velkou míru talentu, běžný sportovní život „obyčejného“ cvičence tolik přestiže neskýtá a jestliže se nikdy nevyplatí obětovat zdraví výkonu, platí to v jeho případě stonásobně.

Tím se dostávám k tolik používané frázi „Je to jen v hlavě“, která je v posledních letech hojně využívána mezi týmy, sportovci a bohužel i trenéry. Někdy, když vidím na instagramu nebo facebooku pozvánku na nějakou sportovní akci a k tomu řádku hashtagů a mezi nimi #jetojenvhlave, neubráním se zamyšlení, jestli to autor myslí vážně? Skutečně je dobré účastníky nabádat k tomu, nedbat na bolest a poslouchat jen hlasitý řev hlavy „To dáš!!! I když už od prvního kilometru cítíš pravé koleno a levý kotník. Na to nedbej, hlavní je proběhnout cílovou páskou!“. Takový člověk páskou skutečně může proběhnout a třeba ho oba klouby příští den přestanou bolet a už se nikdy neozvou. Jenže,…nepřemýšlel Isaiah Thomas podobně? Sám nyní říká, že měl raději své zranění léčit, než hrát. A to bojoval o prvenství v nejprestižnější basketbalové lize na světě. O co bojujeme my, řadoví občané, rekreační sportovci či milovníci pohybu obecně? Stojí jakási medaile ze závodu pro zábavu za to?

Nelze pominout fakt, že překonání svých limitů přináší nezměrnou radost a pocit zadostiučinění, který může člověka doslova postavit na nohy. Je ale nutné myslet na to, jestli risk nepřevažuje nad benefitem? Koleno bolí, běží se dál. V koleni lupne, běží se dál, závod je přeci na 5km a ne na 2km. Druhý den koleno oteče, jede se do nemocnice. Diagnóza? Uštíplý kousek menisku, operace. Celoživotní problémy s věkem se zhoršující, zvýšená možnost artrózy. A to bohužel ani nepřeháním. Příběh tak reálný a tak častý. A přitom stačilo zastavit po prvním kilometru a říct si, že bude lepší to neprovokovat. Přeci jen, kolena má člověk jen dvě a obě dvě musí vydržet celý život. Naše tělesná schránka není automat a na to je třeba nezapomínat. A samozřejmě se nejedná pouze o běh. Co pooperační stavy, nedostatečný odpočinek a nadměrná zátěž, když máte ještě nařízeno týden ležet? Není alarmující, že po každé sérii benchpressu musíte protáhnout pravé rameno, protože „podivně“ bolí? A nebo takové cvičení po porodu. Udělat z šestinedělí čtyřnedělí a šup do posilovy, protože vidina břišního pekáče je silnější, než zavnímání obrovských změn, kterými tělo během těhotenství musí projít. Když každý skok přes švihadlo provokuje únik moči, skáče se dál? Dobrý nápad? Skutečně nelze počkat pár měsíců a dát vše nejdřív do pořádku?

Hlava je silnější než tělo a když řekne „Běž!“ tělo poběží. Nedejbože, když to řekne nějaký „chytrý“ hashtag nebo citát. Je na každém jednotlivci, aby si určil hranici, kdy je třeba hlavě říct „Stop!“ a dát tělu pomyslný pohybový volant. Já radím, udělejte to dřív, než později. Všechny sporty a všechen pohyb přináši rizika, naším úkolem je ale tato rizika minimalizovat, ne jim jít naproti. Pozor na týmovou mentalitu, pozor na zbytečnou přemotivovanost, pozor na tělo a především pozor na dnes populární kult bolesti! To, že můžeme neznamená, že bychom vždy měli.

Zdraví je jen jedno….Tak dlouho se chodí se džbánem…..Když skočí on, skočíš snad taky?  Myslím, že babičky, dědové a rodiče nás od mala vybavují těmi nejpotřebnějšími citáty a jasnými odpověďmi a hlavně, nutí nás k zamyšlení nad benefity i následky našeho počínání. Proč to u pohybu zapomínat?

 

2 thoughts on “Proč to NENÍ jenom v hlavě?

  1. Krasne popsana dnesni modni vlna kruhacu ci brutal kruhacu.Presne toto slychavam od znamych,bolelo me koleno,ale trener mi rekl,ze to musim prekonat …tak jsem se rok premahala a hle,preslo to…jenomze ty nasledky pozdeji…nebo miluji cviceni a beh do bolesti,prehlusi mi to muj vlastni stres,proste u toho musim trpet….paneboze,kde to jsme? Nejaka vlna drsonu supermanu? Jedina znama na to prislo, cely zivot behala do bolesti a vycerpani,pak ji dosly sily,telo zkolabovalo a ona presla na jogu a hle svete div se, sama rika,jak ji je ted dobre,je na tom i lepe psychicky a telo je spokojene….diky Mateji. Rozhodne ale ani jeden extrem neni dobry,tedy vse hned vzdavat ci to uplne prehanet.Najit uplne jiny nahled na vec a vytrvat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *